close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Čtyřlístek

14. června 2020 v 19:16
Dalibor si povzdechl, z krabičky vytáhl další cigaretu a zapálil si.
"Tady mi hulit nebudeš!" zaječela manželka Irena.
Přihnala se do pokoje, aby ochránila záclony před cigaretovým kouřem. Chránila je vlastním tělem.
"Ty toho naděláš!" zabručel Dalibor.
"Záclony jsou posvátný!" nedala se Irena.
Dalibor si sbalil saky paky a šel hulit za barák. Co jiného se dalo taky dělat? Záclona byla posvátnější než kostel.

Za barákem stála hnusná, poplivaná lavička. Lepší než nic, posadil se na ní a dal si čouda. Už to potřeboval.
Zamyšleně potahoval z cigarety, když si všiml čtyřlístku v trávě. Na štěstí moc nevěřil, obyčejnému smrtelníkovi se ho moc nedostává, ale čyřlístek lákal k utrhnutí.
"Pojď k taťkovi!" sehnul se Dalibor do trávy jako pro hříbka.
V ruce si prohlížel veliký, svěže zelený čtyřlístek.
"Jestli tohle není štěstí, tak já už fakt nevim!" zamumlal Dalibor.


Přihrnul se domů, v jedné ruce držel cigaretu, v druhé velký čtyřlístek.
"Tohle je sakra velká porce štěstí!" vysvětloval manželce.
"Celá naběračka štěstí, co!" pronesla kysele Irena.
"Tohle není samo sebou!" usmíval se Dalibor pitomě na obří čtyřlístek.
Irena si jen ťukala na čelo, měla chuť nakopnout ten debilní "jetel".
"Tohle se musí nějak použít!" řekl Dalibor.
"Kdy tě tyhle kraviny přejdou?!" kroutila hlavou Irena. Někdy manžela nechápala, vlastně docela často.
"Kdy tebe přejdou ty kecy?!" zadíval se na ní vážně.
"Až se s tebou rozvedu!" odešla dělat do kuchyně bublaninu. Sama byla taková bublanina, občas. Kdo není.

Dalibor zalezl do svého pokoje. Zkoumavě si prohlížel nalezený poklad a najednou dostal skvělý nápad!
Co takhle zajet za kamarádem Janem a darovat mu tu velkou porci štěstí!
Tu obří naběračku štěstí!
Ten kluk potřeboval štěstí, nejlépe dvojitý příděl a každý den!
Jenže kdo ne? Filosofoval si pro sebe Dalibor.

Rozhodl se, pojede za Honzou! Čtyřlístek opatrně vložil do Bible, aby se krásně vylisoval.
"To je moje Bible!" protestovala Irena.
"Nezájem! Zabavuje se!" usmál se Dalibor.
Políbil ženu na rozloučenou, bylo mu jedno, jestli o to stojí nebo ne a vypadl z baráku.
Naložil sebe a Bibli do auta, žluté škodovky, která už byla v důchodu. Ale snažila se, byla ještě pojízdná. I stará babka ujde nějaký ten kilometřík, když se jí zachce.

Čekala ho dlouhá cesta, Jan bydlel na druhém konci republiky. Navíc ten den bylo nesnesitelné vedro. Kdo si objednal ten hrozný pařák?!
Silnice se v horku vlnila jako had.
"Společně to zvládnem!" zpíval božský Karel Gott v rádiu.
"Jasná páka Kájo!" Dalibor přidal plyn i hlasitost.
Vedle na sedadle ležela černá Bible s bílým křížem na obálce. Vypadala trochu strašidelně, jako kniha zaříkadel a kouzel. Možná to byla kniha zaříkadel a kouzel. Jen pro ty, co jí umí použít.
Zvláštní bylo, že čtyřlístek založil na stránce, kde se psalo o Jonášovi a velrybě.
"Honza, to je taky takový Jonáš!" zamyslel se Dalibor.
Jan bydlel ve starém, polorozpadlém domě. Schovával se před celým světem. Žil jako poustevník v žaludku domu, v žaludku velryby.
Jeho dům stál poblíž železniční tratě, takže Honza znal nazpaměť všechny jízdní řády.
Vždycky když kolem projel vlak, tak baráček nadskočil a upadlo zase o něco víc omítky.
"Jedu tě zachránit, ty starej pardále!" zvolal Dalibor v autě.
Pořádně dupl na plyn, až se z toho auto zakuckalo.

Cesta utíkala rychle, rádio hrálo na plné koule. Dalibor se zadíval na svého spolujezdce, černou Bibli s bílým křížem.
"Hm," zamyslel se.
Nebyl zrovna moc věřící, ale co by dělal svět bez režiséra? Bez Boha?
Dalibor přidal plyn, jeho stará plechovka dělala co mohla, aby uháněla po rozteklé dálnici.
"Příšerný vedro!" utíral si pot do trička, byl celý promočený. Slunce vypadalo že exploduje, takové bylo vedro.
"Svítíš mi na cestu, jo?" vyklonil se Dalibor z okénka a zíral na slunce.
Skoro z toho světla oslepl, jako z Boha?

Konečně dorazil k cíli. Starý barák stál u železniční trati, zarostlé trávou.
Kolem domu byla zarostlá zahrada a polorozpadlý plůtek. Podobal se vylámaným zubům.
"Ty si tu tak krásně spíš, ty moje Šípková Růženko!" zasnil se Dalibor. Zkoumal okolí, ale nikde nikdo. Všechno vypadalo tak prázdně, opuštěně.
Jan ho asi pozoroval za špinavým oknem. Skrz skleněnou tabulku koukal na celý svět.
"Nakonec každý kouká přes nějaké to okno a vidí tak svět!" řekl si pro sebe Dalibor a snažil se přelézt polorozpadlý plot.
Zřítil se rovnou do vysoké trávy.
"Snad nechytím boreliózu!" čistil si zamazané rifle. Měl na nich krásně zelené pruhy.
V zahradě si připadal jako v jiném světě, musel se prodírat tou zarostlou džunglí. Janova duše byla asi stejně zarostlá, ale celkem hezká, zajímavá, jako ta zahrada. Proto ho měl asi rád.
"Příště si snad vezmu mačetu!" zabručel Dalibor. Jedna větev mu málem vypíchla oko.


Před staré dveře položil obřadně Bibli s velkým bílým křížem.
Uvažoval jestli má zabouchat na dveře, ale věděl, že Honza by neotevřel. Tenhle rok nebyl zrovna v kondici.
"Něco jsem ti přivezl!" zařval Dalibor, zíral přitom do špinavého okna vedle dveří.
"Slyšíš mě?!" zařval Dalibor.
Nic, jen zahrada šuměla díky osvěžujícímu větru.
"Tahle porce štěstí a víry tě snad uzdraví!" zavolal znovu Dalibor.
Naposledy se zadíval na velký bílý kříž na černé obálce. Potom se otočil a odešel.
 

Honza naložený v okurkách

19. dubna 2020 v 12:46
Honza ležel v obývacím pokoji a hrál na Xboxu hry. Zrovna zachraňoval celý vesmír, celou galaxii. I když vlastně nevěděl, co je to galaxie.
Občas se dloubal v nose, na herním ovladači měl zaschlé holuby z nosu. Nechutná podívaná. Neustále zíral do obrovské televize, přes celou zeď.
Oči měl krvavé jako králík.
"Honzo, je tu pošťačka!" řekla matka, nechápala co se děje na televizní obrazovce. Proč Honza pořád tak zuřivě mačká tlačítka na ovladači.
"A co chtěj?!" zavrčel Honza, neměl zrovna čas. Galaktická bitva neprobíhala zrovna podle jeho představ.
"Přišel důchod, musíš to jít dolů podepsat!" řekla máti. Starší paní se smutnýma očima. Její ustaraný výraz nikdy nezmizel z tváře.
"No tak dobře, nó!" zabručel Jeník. Zastavil hru a pomalu se loudal za pošťačkou.
"To máme hezký den!" řekl soused na chodbě.
Honza mlčel, čekal na výtah, v hlavě přemýšlel, jakou zbraň má ve hře použít.
"Jakpak se máme?" usmál se znovu soused.
"Máš malej mozeček, nevopruzuj!" zasyčel Honza a nastoupil do výtahu.
Soused zbledl hrůzou.

Pošťačka vrazila Honzovi peníze do ruky a šla. Měla tak krásně lhostejný výraz, že si toho všiml i Honza.
"A příště se tak necourejte! Kdo má tady čekat!" zavrčela pošťačka.
"Máš malej mozeček, nevopruzuj!" oplatil jí Honzík. Strčil si peníze do tepláků a pádil zase domů.

Samozřejmě že výtah nejel. Někde se zasekl, takže Honza musel domů pěšky po schodech!
Bylo to sedm pater.
Kdyby se mu architekt paneláku dostal do ruky, rozstřílel by ho rakeťákem a jeho mozek si naložil k okurkám do lednice.
V pátém patře se Jeník zastavil, funěl jako lokomotiva.
"Já tady asi zhebnu!" řekl nešťastně na schodišti. Ohnutý o zábradlí schodiště umíral, nebo si to aspoň myslel.
"Už jsem se o tebe bála! Kde jsi Jeníčku!" řekla matka, která se vydala Honzu hledat. Chyběla jí ještě lucerna, aby si svítila na cestu.
"Já asi umírám!" řekl schvácený Honza.
"Ale nepovídej hlouposti!" naložila si Honzu na záda a vynesla ho do sedmého patra.
"Tak jsme konečně doma!" funěla starší paní.
Honza usínal na jejích zádech.

Když se vrátili z cesty domů, musel si Honza odpočinout. Matka ho vyklopila rovnou na gauč.
"Záchrana galaxie počká," řekl matce unaveně.
"Jen si odpočiň, Honzíčku!" pohladila ho matka po tváři.
Honza pomalu usínal, v polospánku přemýšlel, jakou novou hru si koupí. Invalidní důchod měl docela vysoký.

Matka si povzdechla. Její oči ještě víc posmutněly. Co je tohle za život? Pomyslela si.
Jan se převaloval na gauči, nemohl nějak usnout. Za oknem slyšel projíždějící auta.
Venkovní svět dělal takový kravál! Ještě že nikam nechodil! Venkovní svět dělal jizvy na těle i na duši.
"Mámo, řekněte něco!" řekl Jan, začalo mu vadit to nesnesitelné ticho doma.
"Musím jít nakoupit!" řekla smutně matka. Ani nevěděla co říct. Nebylo co. Slova se nějak nedostavovala.
Jan mlčel, v ruce držel herní ovladač, ale nehrál. Díval se do stropu a poslouchal projíždějící auta.
"Chceš něco koupit?" prohlížela si ho zkoumavě matka.
"To nejlepší teprve přijde, že je to tak?" řekl Honza zvláštním, posmutnělým hlasem.
"To nevím," pokrčila rameny.
Jan mlčel, poslouchal projíždějící auta, stejně jako projíždějící život kolem.
"Chceš něco koupit? Co by ti udělalo radost?" zkusila to ještě jednou, bylo jí ho líto.
"Nevím. Mám moc práce!" řekl smutně Jan a chopil se herního ovladače. Tam mu bude dobře, ve hře.
Už ani nevnímal projíždějící auta. Stejně… je to všechno jedno.

Havran a pytlík na mrtvolky

2. února 2020 v 16:41
Chlapi seděli v hospůdce a kecali o všem možném. Jejich hospoda, to byl takový "psí" útulek, útěk od manželek a dětí.
"Ta moje zase měla kecy, že prej tu sem jak v kostele!"
"Slávia to včera zase projela! Tan manšaft má snad lepru!"
"Karla včera odvezli na záchytku, řval že chce na samotku a že policajtům zebleje celý auto!"
"Slyšeli jste projev toho politika? Já mu včera napočítal tři brady a devět bradavic!"
"Prej nám zdražej pívo!"
"To abysme stanovali doma s lahváčema!"
"Ani za nic! Moje stará zase vykopala válečnou sekeru!"
Rozhovor přirozeně plynul. Pět chlapíků sedělo společně u stolu, popíjelo pivo a přemýšleli o životě.
Hospoda byla zapadlá v jedné části města. Stála zapasovaná mezi zubní středisko a květinářství. Co na tom, hlavně že tam bylo dobré pivo. Byl to jejich takový druhý domov.

U jednoho stolu seděl padesátník v černých hadrech. Seděl sám, vždycky sedával sám. Cumlal pivo jako lízátko a vůbec, tvářil se smutně a nešťastně.
"Co je to za chlapa?" zeptal se jeden z pětice štamgastů.
"To je havran Tonda, vždycky pije sám, stejnak nosí smůlu!" řekl jeden ze štamgastů.
"Vypadá jako vrána!" zírali štamgasti na Tondu. Na sobě měl černé kalhoty, černé sako, snad i černou košili.
"Taky na vás dojde!" ozval se Tonda od svého stolu.
"Nesejčkuj vráno!" ozvali se jako sbor štamgasti.
"Nejsem vrána, ale havran!" zakrákal Tonda.

Hospodský za pípou pomalu usínal. Hosté ho nezajímali, znal jejich kecy nazpaměť. Klidně by mohl odrecitovat celý jejich večer a pak se vyvalit z hospody jako sud.
Hospodský Říha si pustil rádio, hrála tam zase nějaká zamilovaná odrhovačka.
"Kdo dneska věří na lásku?" položil sám sobě řečnickou otázku.
"Po dvaceti letech manželství asi nikdo!" odpověděli mu štamgasti.
Hospodský si povzdechl.

Havran Tonda se zvedl od stolu a jako velký černý pták přiletěl ke štamgastům.
Mával černým sakem, takže vypadal skutečně jako velký, černý havran. Nebyl to zrovna moc příjemný pohled.
Kroužil kolem stolu, dělal nálety, chehtal se.
"Však se potkáme!" mával křídly Tonda.
"Nech toho, běhá mi z tebe mráz po zádech!" řekl Karel, jeden ze štamgastů.
Tonda mával křídly, černé sako pohlcovalo světlo kolem. Vypadalo to dost strašidelně, jako z nějakého filmu.
"Jako havran tě budu sbírat do pytle! Kousek po kousku, až budeš ležet přejetý někde na kolejích. Budu tě sbírat do zobáčku a ukládat do černého pytle!" věštil velký, černý havran pohřebák Tonda.
"To je vod tebe fakt hezký!" řekl ironicky Karel.
Všem chlapům se udělalo při té představě nevolno. Skončit v černém pytli, černém a nekonečném jako vesmír.
"Mizíme!" zařvali chlapi a utekli z hospody.
"Vidíš co děláš!" zavrčel Karel.
Tonda dělal nálety na Karla. Svým černým sakem mu přejížděl přes hlavu.
"Nech toho, ty vráno!" zařval Karel.
"Já jsem havran!" létal kolem Tonda.
"Sedni!" přikázal Karel a postavil před sebe pivo.
Tonda zamával naposledy křídly a sedl si. Byl rád, že s ním někdo vůbec mluví.
"A tohle vypiješ!" ukázal Karel přísným pohledem na pivo.
Tonda havran s chutí poslechl.
"Ale pamatuj!" pronesl ještě do ticha hospody Toník. "Zobáčkem tě budu sbírat do pytle!"
"Kušuj!" mávl rukou Karel a taky se napil piva.


"Věříte někdo na lásku?!" zasnil se u rádia hospodský Říha.
V rádiu hrála Lucka Bílá a její písnička "Láska je láska".


 


Sběratelka duší

8. listopadu 2019 v 10:36



Nora ležela v nemocnici. Nesnášela svoje jméno. Vždycky když měla svátek, zapíchla špendlík do kalendáře, jako do voodoo panenky.
"Tohle ještě snězte!" přikázala sestra s knírkem pod nosem. Možná příbuzný Adolfa Hitlera. Tlustá padesátnice, funěla jako parní lokomotiva, přikazovala zdravě žít. Přitom vážila jako slonice.
"Já už nebudu, je to hnusný!" zvedal se Noře žaludek z nemocničního jídla. Zírala na kaši z prášku a podivný řízek. Řízek vypadal spíš jako srolovaná podrážka od boty.
"Tohle pěkně sníš děvenko!" naježil se sestře knírek. Zubní kartáček by mohl závidět.
Fakt hrozná koza! Pomyslela si Nora. Nemocniční pokoj byl nepříjemně bílý. Jako kdyby ležela v kelímku od jogurtu. Proč je všude bílá? To by nemohli vymalovat trochu barevně?
"To vás mám krmit jako pejska?!" zahřměla sestra. Sukně jí odhalovala masitá stehna. Tvarohová masitá stehna. Základ pro dobrý vztah. Prý je to znak dobré plodnosti.
"Je to proti přírodě!" nedala se Nora.
"Co jako?!" sestra začínala vypouštět páru. Další pacient, co remcá! Hrůza! Nejlepší jsou nebožtíci, ty do ničeho nekecaj.
"Nedá se to prostě žrát!" shrnula celou situaci Nora.
Sestra sevřela pevně ústa i s knírkem, popadla tác ve tvaru nočníku a odešla naštvaně z pokoje. O tomhle se dozví pan primář! Sestra s knírkem byla dobrá práskačka.
Celé oddělení jí vroucně "milovalo".


Nora osaměla. Otec jí platil pokoj jen pro ní. Cítila se jako ve skleníku. Radši by ležela s někým dalším, mohla by si popovídat.
"Vyžaduje práce sestry vůbec nějakou inteligenci?" napadlo Noru, když si představila sestru Adolfa Hitlera. Nepochybovala že ano, ale v tomhle případě...
Snažila se hýbat rukama, jako nějaká loutka. Chvíli jí ta hra bavila, ale potom jí bylo smutno. Na provázku byl možná každý, tak proč si na to ještě hrát.
Zvonkem si přivolala tu hroznou sestru.
"Co je? Už jste dostala rozum?" ušklíbla se sestra. Knírek jí za tu chvíli snad povyrostl.
"Chci pustit televizi!" poručila Nora.
"Tak slečinka chce pustit televizi!" našpulila rty sestřička. Doma měla manžela, ten chtěl taky vždycky pustit televizi. Ani z gauče nezvedl ten svůj tlustý zadek. To nebyl manžel, ale rypouš sloní.
V televizi vyhrával symfonický orchestr, dirigent mával hůlkou jako plácačkou na mouchy. Škoda že to nebyl Harry Potter.
"To je ale blbec," komentovala to Nora.
Sestra se zamračila, znevažovat autority! Jak by svět vypadal, kdyby...
Dirigent v televizi se oháněl čím dál tím víc, vypadal směšně. Celý upocený, div že se neplácnul do hlavy.
"Ještě něco?" zabručela knírkatá bába.
"Dorůstá dneska měsíc do úplňku?" zadívala se Nora na sestru. Otevřela přitom své veliké mandlové oči, rozevřené jako květy.
"Jak to mám vědět?!" práskla dveřmi sestra. Za ní se táhla podivná vůně, asi nějaký laciný parfém.
Rypouš sloní ho koupil v jedné tržnici. Vietnamec ho na sebe naplácal a pak se před ním procházel, aby otestovali vůni.


Místnost ztichla. Dirigent už nevypadal směšně, blížil se k finále symfonie. Celý orchestr se podobal mlýnku na maso.
Nora se zahleděla z okna. Pomalu přicházel večer, město se rozsvěcovalo jako vánoční stromek. Přepadl jí trochu smutek. Bude letos na Vánoce doma? Doufala že ano.
I když bílý pokoj jí nedával moc naději.
"Vyžaduje práce sestry inteligenci?" uvažovala znovu nad knírkem v bílé sukni.
Ta její tvarohová stehna byla vážně impozantní!


Ráno přinesla sestra snídani. Její knírek byl ještě hustší. Na tácu nesla dva rohlíky, marmeládu a čaj. Položila to na stolek vedle postele.
Nora zírala prázdným pohledem do stropu v přesvědčení, že je mrtvá. Spala jako šípková Růženka. Nejspíš čekala na prince, až jí vysvobodí. Stejně bledá jako bílý pokoj. V pohádce stačil jeden polibek.
"Vždycky to takhle je," povzdechla si sestra a prohlížela si dívku.
Nemocnice je taková sběratelka duší, napadlo sestru. Nikdy nebyla na poezii, ale tohle byl prostě fakt.
Nora začala hlasitě chrápat. Chrápala vlastně Sněhurka? Neodradilo to prince?
V televizi připravovali kakaovou bábovku. Byl to pořad Dobré ráno, nebo něco takového. Cukrářka z nóbl restaurace se snažila jak mohla, aby udělala dojem.
Bábovka vypadala božsky.
Sestra si sedla na postel vedle Nory a hltala televizní obraz. Měla toho dost na práci, ale cítila vůni bábovky skrz televizi.
Venku byla slyšet houkačka sanitky, někoho zrovna přivezli. Další duše do sbírky, napadlo sestru s knírkem. Docela ráda by věděla, kam všechny ty duše potom putují?
"Do toho vám nic není!" řekl by jí primář Souček a měl by recht.
Sestra si mlsně olízla knírek, bábovka vypadala fantasticky. Až přijde domů z práce, určitě si jí udělá!

Romantická večeře

5. listopadu 2019 v 16:03
Jana a Petr si udělali báječnou večeři. Taky už bylo na čase. Jak dlouho Janě sliboval nějakou romantiku? Koukat spolu na fotbal se asi nepočítá.
"Co kino?" navrhovala.
"Víš jak to tam řve, mám radši ticho," řekl omluvně.
"Tak fajn, tak dáme klasiku, večeři ve dvou!" rozhodla Jana.
"Doma nebo venku?" nadhodil Petr otázku, doufal že doma. Nechodil rád ven, ven do civilizace. Venku byla džungle, nebezpečno, všichni to říkali, televize, noviny, prostě všichni.
A rozhodně se necítil jako Tarzan, aby venku zachraňoval svojí Džejn. Nebyl na steroidech, ani na fitku.
Petr zapálil svíčku na stole, snad nějaká voňavá se skořicí.
Jana se pustila do chobotnice, na Petra zbyla makrela.
"Tos vymyslel schválně, takhle tématicky?" zkoumala jídlo na stole.
"Myslíš dary moře jo? Asi jsem to někde viděl," pokrčil rameny.
Jana se zakousla do chobotnice. "Ty mikroplasty jsou vynikající!" řekla po chvíli a vytáhla z chobotnice igelitku.
"Vidíš, zítra jí použijeme na nákup!" prohlížel si Petr barevnou igelitku. Makrela byla dobrá, po chvíli z ní vytáhl použitý kondom.
"No tomu říkám překvápko!" zasmála se Jana. Tohle vážně nečekala.
Večeře s překvapením. Takové Kinder vejce pro dospělé.
Petr se při pohledu na kondom, dal do filozofování o životě. Co je to vlastně život?
"Skončit jako sperma v použitém kondomu, zahozeného na chodníku v kaluži," pronesla Jana.
Petr se na chvíli zamračil, byla to děsivá představa. Místo večeře se svojí životní láskou, by teď ležel někde pohozený v kaluži.
"Ráno by do tebe kopaly děcka, co jdou do školy!" uchechtla se Jana.
Petr polkl další sousto makrely, mlčel, filosofování už mu stačilo.
"Lovily by tě klacíkem z kaluže a děsně se tomu hihňaly, protože by tomu moc nerozuměly," zakončila diskusi o životě Jana. Na chobotnici si pochutnala, byla výborná. Nakonec i ta igelitka se hodí, nic dalšího v chobotnici nebylo.
"Taky jsem si pochutnal, jen to chtělo víc soli," zhodnotil Petr svojí makrelu. Nějakou chvíli přežvykoval jako kráva a potom z úst vytáhl igelitový sáček.
Byl to fajn romantický večer.
Svíčka pomalu zhasínala, bylo toho na ní moc.

Políbili se a šli se dívat na telku.

Kam dál